PODPOŘTE NÁS

Nadace Arcibiskupského semináře

Přátelé semináře

Sponzoři semináře

Naše publikace

Staňte se partnerem

Právě skončila společná večerní modlitba nešpor v kapli kněžského semináře a já se pomalu vracím ztemnělou chodbou na svůj pokoj. Všude je ticho, přerušované jen lehkým zašuměním kleriky některého z procházejících bohoslovců. Nastává čas posvátného silentia ? mlčení, doba, kdy se mohu v klidu a samotě uzamknout spolu s Pánem do nejniternější komůrky svého srdce a spočinout s Ním v důvěrném rozhovoru. Mám rád tyto tiché večery plné modlitby a usebrání. Můj pokoj není od kaple příliš vzdálen, ale obvykle nijak nespěchám. V chůzi si jako ostatně téměř pokaždé prohlížím fotografie rozvěšené na stěně chodby. Jsou to skupinové fotografie našich nedávných seminárních předchůdců, z nichž většina již pilně slouží Pánu Ježíši i lidem jako kněží ve svých domovských diecézích. Na jedné z fotografií je zvěčnělé i naše současné společenství. Fotografie mě však od počátku mého pobytu v semináři naplňovaly nedefinovatelným znepokojením, které jsem si dlouho nedokázal zdůvodnit. Dnes však již vím: čím mladší fotografie, tím méně seminaristů je na nich zachycených, což znamená, že čím dál tím méně mladých mužů v sobě dokáže najít sílu odpovědět na Ježíšovo volání k následování upřímným a rozhodným ?ano?. Ptám se ?proč?? Cožpak se za nová kněžská povolání nemodlí milióny věřících? Cožpak Pán bez ustání nevolá tak jako kdysi celníka Léviho: ?Pojď za mnou??

Ano, následovat Ježíše, a zvláště kněžstvím, vyžaduje nejen sílu, ale i odvahu k radikálnímu zapření sebe sama, k opuštění cest svých a k přijetí cest Pánových, což zejména v dnešní hektické době kultu zábavy a falešné svobody není příliš atraktivní perspektiva. Takové rozhodnutí může zodpovědně učinit pouze zcela zralá osobnost vroucí modlitby, hluboké víry, radostné naděje a skutečné lásky k Ježíši Kristu, neboť jedině její ?ano? může být cele vědomé, opravdové a trvalé. Je pochopitelné a především v zájmu nás všech, aby rozhodnutí ke kněžství byla prosta ukvapeností, náhlých citových vzplanutí, případně nebyla jakýmsi negativním vymezením vůči dosavadnímu více či méně vydařenému životu nesplněných nadějí a nerealizovaných osobních ambicí stejně jako pokusem filosofů o nalezení té ?správné a naplňující? životní cesty. To je sice samo o sobě legitimní a povětšinou v podstatě chvályhodné, ale jako důvod rozhodnutí tak zásadního nedostačující. A právě my, seminaristé, si na základě autenticky prožitých zkušeností musíme být vědomi náročnosti, dramatičnosti, ale hlavně vážnosti okamžiku vyslovení onoho ?ano?.

Snažíme se proto těm, kteří se rozhodli přijmout Boží povolání, řadou prepastoračních aktivit od prezentačních přes víkendová setkání mladých mužů v semináři až k organizování letních táborů pomoci v rozlišení představ, motivace, trasy a cíle jejich dalšího životního směřování.

O významu a smyslu této pomoci při rozlišování svědčí skutečnost, že se nejeden ze současných bohoslovců nebo již kněží některé či dokonce několika takových akcí zúčastnil ještě před svým vstupem do semináře. Proto bychom rádi v těchto aktivitách pokračovali a případně je ještě rozšířili. Jen zapojením nás všech ale tyto plány mohou nabýt konkrétnějších podob.

Bez pomoci každého, komu nejsou lhostejné klesající početní stavy kněžstva v českých a moravských diecézích, se neobejdeme. Modlitbou, ale také materiální a finanční podporou nám umožníte více se věnovat všem, kteří ve svém nitru zaslechli Ježíšův hlas.

Dnes stejně jako kdykoli jindy je zapotřebí svatých kněží, šťastných ve svém poslání a vydávajících pravdivé svědectví o radostné skutečnosti naší spásy. A jestli takové kněze mít budeme, záleží na nás všech. My na vás, materiální a duchovní dobrodince, pamatujeme mší svatou i přímluvnou modlitbou. A kdo ví, třeba právě do vaší farnosti za několik let přibude kněz, jehož povolání uzrálo i díky vaší podpoře!


Jan Primus, bohoslovec pražské arcidiecéze